Prázdninové měsíce jsou často označovány jako "okurková sezóna"... lidi jsou spíše venku než že by sledovali média (..což je dobře), a tak televizní stanice si obvykle vystačí s reprízami svých pořadů, internetové portály častěji zrecyklují již dříve publikovaný článek, méně se streamuje, sdílí a tak podobně. I tady na webu je vždy v červenci a srpnu nejméně návštěvníků z celého roku. 

Nicméně "slabší" měsíce jsou naopak ideální příležitostí k takovému menší ohlédnutí, zvláště když bylo nedávno dosaženo jubilejních počtů unikátních či celkových návštěvníků. Web tak již za dobu svého fungování uvítal více než 50.000 návštěv, z toho přes 20.000 unikátních návštěvníků, kteří shlédli několik set tisíc stránek!

Rok 2013

--------------------------------------------------

A nakonec pár dalších doplňujících údajů:

nejmenší návštěva za den ... 4

nejvyšší návštěva za den .... 653

- nejvíce návštěv přišlo samozřejmě z ČR, ale na web si našli cestu i návštěvníci z mnoha dalších zemí (celkem jich bylo více než 30) - Slovensko, Rusko, USA, Německo,...

Začněme v jižních Čechách. Kdo ještě nebyl v Hluboké nad Vltavou, určitě mu můžu výlet do tohoto jihočeského městečka, pár kilometrů od Českých Budějovic, doporučit. Prohlídku zámku na kopci nad městem lze spojit třeba s návštěvou menší, ale hezky umístěné (prakticky hned u rybníka) a příjemné zoologické zahrady..

... přesuneme-li pro změnu na východ od Prahy, zajímavým místem na menší zastavení je i město Jičín proslavené nejen pohádkou o Rumcajsovi. Většinou Jičín registrujeme jako průjezdní bod při cestě do Krkonoš, ale zvláště v létě stojí za to udělat si výlet      speciálně třeba jen do Jičína a jeho okolí (Lázně Bělohrad, Sobotka,...)

... a jestliže se přesuneme ještě dále na východ, ocitneme se samozřejmě na Slovensku. Vždycky říkám, že si nějak pořád nemůžu zvyknout na to, že se jedná o cizí zemi, a to už to je více než 20 let. Jediné, co trochu evokuje zahraničí, je to jejich nešťastné euro. Tak či tak, Slovensko nejsou jenom Vysoké Tatry, ale také mnohá další pohoří a v současné době také třeba různé termální lázně a aquaparky (Tatralandia, Bešeňová, Oravice, Podhájská a řada dalších). Níže je pár fotek ze severního Slovenska, z oravské oblasti, jíž mají Slováci vlastně tak trochu napůl s Polákama. Orava byla vždycky krajem hodně chudým a rolnickým, kde hlavní obživou bylo chování ovcí a jiných zemědělských zvířat. Dnes se samozřejmě vlivem turistického ruchu mnohé změnilo, ale původní ráz krajiny zůstal poměrně neporušený.

Jak jsem již odkazoval v "novinkách" na článek o učitelích (nejen o těch mých), který jsem publikoval na specializovaném portálu o českém vzdělávacím systému a vzdělávací politice eduin.cz - odkaz zde: divoka-karta.eduin.cz/2014/08/06/vsem-mym-ucitelum-aneb-kdo-umi-umi-kdo-neumi-skodi/, tak existuje i původní nezkrácená verze článku, kterou jsem si schoval výhradně pro svůj blog. 

----------------------------------------------------

Všem mým učitelům aneb Kdo umí, umí, kdo neumí, škodí

Zaujal mě nápad a možnost veřejně vzkázat něco takříkajíc od srdce směrem ke svým učitelům, a tak jsem se rozhodl, že se o jedno takové vlastní menší zastavení a shrnutí také pokusím. Ostatně, možná právě prázdninový čas, kdy je na rozjímání a přemýšlení přece jen trochu více času, se k tomu jeví jako nejvhodnější příležitost. Nejdříve jsem si říkal, že si sestavím něco jako interní hitparádu svých učitelů, kdy prvnímu místu bude náležet i hlavní cena veřejného vyznání. Po krátké chvilce jsem ale tento nápad nemilosrdně a nenávratně zavrhl, neboť bych jen velmi obtížně vybíral svého ´absolutního favorita a vítěze´, řečeno sportovní terminologií. Paní učitelek a pánů učitelů, kteří by si zasloužili veřejné a adresné uznání z mé strany, by se totiž našlo poměrně dost. Navíc mi přijde, že soutěžení a různých žebříčků je nejen v našem školství až příliš, tudíž možná nebude od věci pojmout svůj příspěvek trochu šířeji. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem příznivcem adresnosti, nemůžu v závěrečné části svého zamyšlení nevyužít příležitosti vzkázat něco konkrétního alespoň několika učitelům, s nimiž jsem se během své dosavadní studijní dráhy potkal.

V této souvislosti můžu bez velkého přehánění zodpovědně prohlásit, že i přes větší počet absolvovaných škol než je asi obvyklé, si Vás, milí učitelé, pamatuji skoro všechny. Docela bych si vsadil i na to, že většina z Vás si na oplátku pamatuje zase mě. Dokonce jsem přesvědčený, že prakticky každý člověk má ve své paměti a vzpomínkách vymezený prostor pro minimálně jednoho, ale většinou více učitelů, na něž nezapomene do smrti. Dříve než se dostanu ke konkrétním osobním vzpomínkám na učitele řadící se v mém případě právě do této kategorie, rád bych pár vět věnoval českým učitelům obecně. Předeslal bych, že i přes téměř 25 let strávených v různých školách, jsem měl logicky možnost osobně poznat jen nepatrný vzorek českých (a také ještě mnohem menší vzorek zahraničních) učitelů. Také je mi zcela jasné, že zkušenosti různých lidí s českým vzdělávacím systémem jsou značně pestrobarevné. I tak ale přece jen trochu cítím, že jako někdo, kdo si vyzkoušel z pozice žáka a studenta (tedy toho nejdůležitějšího prvku jakéhokoliv vzdělávacího systému) různé typy a stupně škol – základní, střední, vyšší odbornou, veřejnou vysokou, soukromou vysokou, zahraniční či manažerskou, mám k tématu alespoň nepatrně co říci. Vedle toho o školství a třeba i o tom, co by se v něm dalo zlepšit či dělat jinak, často hovořím s mnoha lidmi nejrůznějšího vzdělání, rozličných sociálních vrstev a samozřejmě různého vztahu k němu.

Jak vidím české učitele?

Jak bych tedy obecně české učitele zhodnotil? V první řadě bych řekl, že jsou mezi nimi dost podstatné rozdíly. To mají vlastně společné se studenty, u nichž jsem také vždy vnímal značné rozdíly ve schopnostech, motivaci a celkově přístupu ke studiu, a to prakticky na všech typech škol, ať už se jednalo o velkou tradiční vysokou školu, anebo například menší školu rodinnějšího typu. Jistě by mi mnozí ze čtenářů odpověděli, že je to stejné jako v každé profesi, kdy vždycky nalezneme příklady těch vynikajících, dobrých, průměrných či příšerných (lékařů, úředníků, řidičů,…). Přiznám se, že u učitelů jsem ony rozdíly ale cítil možná i trochu intenzivněji než u jiných profesí. Osobně ale vždycky s přesvědčením dodávám, že vzhledem k podmínkám, čímž nemám na mysli pouze finanční ohodnocení, je v České republice až zázračně moc učitelů, kteří svoji práci berou skutečně jako poslání a kteří jsou bezesporu  ´lidmi na svém místě´, ačkoliv to může znít jako klišé. Opakovaně jsem proto v různých svých článcích či rozhovorech konstatoval, že už mě přestává bavit, jak se mnohdy, především v mainstreamových médiích, na českém školství hledá převážně to špatné a jak mnozí s notnou dávkou, někdy až směšné, nostalgie vzpomínají na staré časy. Často se také v poslední době setkávám s až nekritickou adorací některých, jinak velmi podnětných, alternativních směrů a příkladů škol (unschooling – Sudbury, Summerhill, apod.), které na jednu stranu dle mého nabízejí mnohé inspirativní a jistě stojí za to snažit se některé z jejich principů dostat i do tradičního školství, nicméně představa o tom, že takto koncipované učení jako celek je vhodné pro každé dítě a že spasí české školství mi přijde dosti odtržená od reality.

Hvězdy a škodiči

Na druhou stranu mě ale spolehlivě naštve, když slyším ve svém okolí, anebo kdekoliv jinde vyjádření typu: „škola pro mě je/byla ztrátou času“, „no jo škola, to je nutné zlo“, „vždycky jsem si to tam nějak odseděl/a“ a podobně v mnoha obměnách, ale často s podobně negativním nádechem. Zdaleka se to netýká jen obtížně vzdělavatelných lidí, pro něž hodnota vzdělání příliš neznamená, nýbrž se s tím nezřídka setkávám i u lidí ověnčených akademickým titulem či tituly. Ve svém okolí znám i případy, kdy dítě ráno před odchodem do školy brečí, bolí ho břicho, vymýšlí si výmluvy, aby nemuselo do školy, atp. Bylo by hodně nespravedlivé a do jisté míry i hloupé svádět vše výše uvedené pouze na učitele. To je totiž vždy to nejjednodušší a mám dojem, že v poslední době i celkem populární. V každém případě by ale dětství mělo být obdobím, z kterého se pak čerpá po celý zbytek života a pokud má člověk školu, v níž jako dítě stráví nezanedbatelnou část svého dětství, spojenou převážně s negativní zážitky, tak je to více než špatné a určitě by se to nemělo brát na lehkou váhu. Bohužel jsem přesvědčený, že v některých případech k tomu ale skutečně přispívají i někteří z učitelské obce, kteří těmi ´lidmi na správném místě´ zkrátka nejsou. Někdy stačí jediný takový učitel či učitelka, jimž soukromě přezdívám „škodiči“ či „mrtvé duše“ a pozitivní vztah ke vzdělávání spojený s přirozenou zvídavosti může být (a nezřídka také reálně je) nenávratně ztracen, což je opravdu velká škoda a vždycky je to i mně samotnému líto. Skupince „učitelů-škodičů“ v českém školství, které lze poznat třeba podle toho, že si na žácích vybíjejí svou osobní frustraci, někteří z nich neváhají žáky před ostatními ztrapňovat či zesměšňovat, anebo o lidském přístupu či nutnosti zapojení do své práce také něco z oblasti psychologie nečetli ani v knížkách, bych tak vzkázal jediné: „buďte tak hodní a zkuste si najít jinou práci, v níž nenapácháte takových škod jako ve škole!“

Rád bych ale své zamyšlení opět raději překlopil do pozitivna a věnoval pár vzkazů alespoň některým ze zástupců opačné skupiny učitelů, v mém případě skupiny naštěstí mnohem početnější, a to těm, kteří nejenom že neškodí, ale i umí (nejen učit, ale také poučit, inspirovat, zdravě motivovat, …). Včetně těch, od kterých si žák-student může vzít třeba i něco více nad rámec osnov, rámcových vzdělávacích programů, studijních plánů či jak se všechny ty více či méně smysluplné formální dokumenty nazývají.

Učitelé z nejoblíbenějších

Své úplně první paní učitelce, Janě Báčové, se kterou jsem vlastně dodnes v kontaktu, bych vzkázal a popřál, aby jí nadšení a upřímná snaha dostat z každého malého žáčka to nejlepší, čímž se vyznačovala úplně stejně tenkrát na jedné z pražských sídlištních škol jako v současné době v rodinné malotřídce kousek za Prahou, vydržela co nejdéle. Paní profesorka Helena Janovská z pražské obchodní akademie v Dušní ulici, mimochodem mistryně světa v grafickém těsnopisu, si pro změnu zaslouží uznání za to, že se nenechala odradit mojí, mírně řečeno, slabší tréninkovou morálkou během příprav na různé soutěže a mistrovství v grafických disciplínách, samozřejmě mimo rámec běžné výuky. Z téže školy rád vzpomínám třeba i na paní profesorku Ivanu Chrástovou, která vedle toho, že skvěle učila angličtinu, tak prakticky každou hodinu ukazovala, jak je důležitý všeobecný rozhled, jehož význam je podle mě v dnešní době hodně nedoceněný. Anebo třeba také na paní profesorku Taťánu Hodačovou za to, že jsem se vždycky těšil na její hodiny, ač zbožíznalství popravdě patří na ekonomických školách k předmětům okrajovějším a spíše doplňkovým. Z Vyšší odborné školy v Kollárově ulici nemůžu nevzpomenout paní profesorku Táňu Šárovcovou, na níž bylo vidět, jak ji samotnou vyučované předměty baví a která představovala přesný opak některých kantorů vystačících si s desítky let starými poznámkami, jež studentům bez jakéhokoliv náznaku zájmu nadiktují a studenti je pak odpapouškují. Na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT jsem si zase díky Petru Miňovskému ověřil, že i anglickou gramatiku lze učit tak, aby to studenty bavilo.

Nejen jmenovaní učitelé, ale i mnoho dalších přispělo k tomu, že si občas připadám jako, lidově řečeno, exot. Vždycky, když na to přijde řeč, totiž všude říkám, že až na pár kritičtějších období jsem měl vždycky školu rád, načež obvykle následují překvapené až udivené pohledy ostatních lidí, většinou doplněné o poznámku, že by to do mě takto od pohledu neřekli. S dvojitou dávkou prázdninového idealismu bych rád zejména budoucím školákům-prvňáčkům popřál, aby při jejich zpětném hodnocení školních let a vztahu ke škole vyvolalo údiv a překvapení u druhých výhradně hodnocení záporné.

Všem mým bývalým učitelům, tedy přesněji těm, kteří ještě učí, do budoucna přeji především mnoho dalších spokojených studentů a stálý pocit vnitřního naplnění z Vaší krásné, ač nelehké (kdo nezkusil, neuvěří!), práce.

Kdo někdy poskytl médiím rozhovor či spolupracoval na článku, ten patrně zná onen pocit, když daný příspěvek vyjde… člověk dočte a říká si: „to je škoda, že tam nezaznělo tohle a tohle“... „tohle by bylo mnohem zajímavější“ … „tady se to úplně rozplizlo“ a tak podobně. Mám to tak i u jiných článků, kdy se mi nezřídka stává, že se mi třeba téma zdá docela zajímavé, ale když dočtu, tak zkrátka nějaké vnitřní obohacení či požitek nenastává… často to je tím, že článek klouže po povrchu namísto aby se snažil jít aspoň trošku do hloubky, chybí v něm souvislosti a širší kontext, někdy také rozhled a detailnější znalost problematiky ze strany autora, někdy taktéž relevantní informační zázemí (namísto toho se vyskytují závěry vzešlé ze zdroje „můj osobní pocit“ nebo „jedna bába či dědek povídali“).

Pokud by kdokoliv ze čtenářů magazínu MF Dnes, kteří sem na můj web zavítali právě na základě článku o titulech, měl třeba podobný pocit nenaplnění a rád by se k tématu dozvěděl něco více a hlavně i trochu více do hloubky, navíc od někoho kdo má informace a především zkušenosti z první ruky, tak je tu určitě správně :-)

Podle mě tedy existují jistě atraktivnější témata než záliba Čechů v různých titulech, ale úplně tak nezajímavé to dle mého názoru není. Faktem je, že jsou národy, které si na to potrpí více a naopak jinde se to fakt moc neřeší. Poměrně interesantní by bylo zamyslet se na tím, kde se to tedy v nás Češích vzalo… skutečně je to pozůstatek Rakouska-Uherska, jak se někdy říká?.. není to náhodou tím, jak žijeme v době výrazně orientované na prestiž, status a výkon?.. co na to třeba říká nějaký sociolog (protože tohle je především sociologické téma, problematika devalvace vzdělání je úplně o něčem jiném)?.. je to opravdu tak, že jsme na ty tituly až tak úchylní, anebo se to mění v závislosti na generacích?.. nemůže to souviset s tím, že Češi obecně mají rádi listiny, formalismus, razítka, štemply?.. a proč vlastně u nás je obecně velká důvěra v instituce, (.. anebo není, ale jak potom vysvětlit třeba to, že mimo-institucionální vzdělávání jako třeba „domácí výuka“ je u nás přijímána tak negativně a s takovou předpojatostí jako asi nikde jinde v Evropě, podobně nalezneme analogie i  v jiných oblastech, namátkou: přirozené porody, problematika adopcí a pěstounské péče, penziony pro seniory,…). Bohužel nic z toho, co by mohlo vést čtenáře k podobnému zamyšlení, jsem v onom článku nenalezl. Škoda no… nebo že bych byl příliš náročný čtenář..? Já sám jsem se snažil, poté co jsem byl osloven, abych se podílel svými názory a zkušenostmi na tomto článku, něco v tomto duchu čtenářům předat, viz například úryvky  z pracovní verze rozhovoru s redaktorkou:

"Češi mají tituly stále v oblibě, i když mnoho lidí určitě bude tvrdit, že na ně vůbec nehledí. Mladší generace to řeší asi o něco méně, ale podle mě titulování a vůbec škatulkování je u nás poměrně silně zakořeněno. Myslím, že to souvisí s tím, jak je naše společnost konzervativní a v některých ohledech i lehce zpátečnická. Také je v Češích podle mě zakódována velká, možná až přehnaná důvěra v instituce. Když dám příklad, tak na jednu stranu Češi notně a s oblibou na současné školství nadávají, ale na druhou stranu například domácí výuka, jež je téměř ve všech zemích na západ od nás přijímána v pohodě a s respektem jako legitimní alternativní přístup ke vzdělávání, u nás budí odsuzující až hysterické reakce, a to mnohdy i ze strany formálně velmi vzdělaných lidí."

Anebo například… „Řekl bych, že tím, jak žijeme v konzumní a do jisté míry povrchní době, tak i převažující vztah dnešních studentů ke vzdělání je takový konzumní. Mnoho jich studuje proto, že je to „in“, patří to k životnímu stylu mladého moderního člověka“… Na druhou stranu ale je třeba dodat, že nic není černobílé a určitě je potřeba vidět i jiné stránky a aspekty tohoto trendu. Ono totiž jaksi mladé generaci nic moc jiného než studovat nezbývá, neboť dnešní realitou (no dnešní.., je tomu tak již pěkných pár let) je mnohdy to, že je zaměstnavatelem na místa, kde by úplně s přehledem stačila střední škola, vyžadováno vzdělání vysokoškolské. Stejně tak je tomu ve státní správě, kdy si z tohoto důvodu musejí úředníci vzdělání doplňovat, ač třeba mají na dané pozici 15letou pracovní zkušenost.. jinak by prostě letěli (pokud tedy nemají nějaké vlivné známé, v ČR nejsou oblíbené jen tituly, ale populární je zde i různý kamarádšoft). Takže je potřeba vnímat tyto věci v určitém kontextu a nikoliv jen jednostranně a úsečně, jako že je to jenom móda a že všichni jsou pozéři, kteří si „přívěsky u jména“ vylepšují svou image. Ono je to těžké, když dříve studoval relativně velmi malý výsek společnosti, kdy bylo třeba mít i vhodný kádrový profil (i když taky to neplatí až tak absolutně, jak se dnes někdy zjednodušeně prezentuje – osobně znám několik lidí, kteří studovali, ač žádné příbuzné ´ve straně´ neměli), tak lidé nadávali. A oprávněně, myslím že to opravdu nebylo zrovna to pravé. A teď, když mladí lidé mají široké možnosti studovat (jako ateista říkám, díkybohu za to!), včetně třeba zahraničních a soukromých škol, tak nadáváme taky, divíme se, že se do popředí dostávají nové tituly a podobně. To opravdu musíme být jako národ věčni nespokojení a na všem hledat to špatné? Jasně, že ten vývoj je poměrně překotný a že s sebou nese i určité problémy, rizika a úkoly, ale to je opravdu téma nikoliv na můj blog, ani na pár desítek řádků v magazínu, nýbrž na odbornou, zevrubnou a hloubkovou diskusi.

V daném článku zaznělo i několik tvrzení, která mě osobně tedy docela překvapila a možná by nebylo od věci, abych k nim připojil i svou vlastní zkušenost. Například jsem se dozvěděl něco v tom smyslu, že čím menší město, tím více se tam s tituly machruje a že například v Praze se při běžném kontaktu téměř nepoužívá oslovení titulem. Já tedy v Praze žiju 30 let, na venkov jezdím hodně často a moje zkušenost je ale úplně opačná. V Praze se podle mě obecně machruje (nejen s tituly) mnohem více, na venkově se ale naproti tomu více závidí (zase nelze brát absolutně). A že by se v Praze moc netitulovalo, já fakt tuhle zkušenost nemám… Třeba nedávno mi volal nějaký finanční poradce a v prvních třech větách mi čtyřikrát řekl „pane inženýre“… to už jsem na to přestal mít nervy a třísknul jsem s telefonem (nesnáším slizkost, úlisnost a účelové vlezdoprdelství.. všeho tohoto je v ČR nadbytek, naopak se moc nedostává zdravého respektu a úcty). Zaujalo mě také, že prý zejména ženy si titul dávají do mailové adresy. Já denně vyřizuji zpravidla desítky mailů a tohoto jsem si všimnul párkrát a nedal bych za to ruku do ohně, ale myslím, že vždycky to bylo naopak u mužů. Co se týče lahviček s močí, tak to posoudit nedokážu, na střední Moravě jsem nikdy žádnou moč nikomu nedával :-) .. vlastně ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy nesl lahvičku s močí… ne, vážně, dělat z tohoto jakékoliv závěry, to by mě snad ani nenapadlo.

Také jsem jako čtenář získal dojem, že absolvent učňovského oboru sežene práci snadněji než absolvent bakalářského či magisterského oboru vysoké školy. Opravdu není ostudou být třeba tím hlídačem kraviček z Nohavicovy písně či se vyučit jakýmkoliv jiným řemeslem, nicméně v praxi tomu tak zkrátka není, že by vyučení znamenalo nějakou výhodnější pozici na trhu práce. Sám mám několik šikovných kamarádů, kteří se vyučili automechanikem, truhlářem a jinými řemeslnými obory a ti by jistě paní autorce řekli, jaké že je to terno. Sám jsem ve svých článcích opakovaně psal, že pokud je dítě sikovné manuálně a není zrovna studijním typem, že může být lepším řešením vyučení než trápení se na gymnáziu či střední odborné škole. V každém případě, statistiky (stačí kouknout na ČSÚ nebo Národní ústav pro vzdělávání) hovoří jasnou řečí a potvrzují výše uvedené. U absolventů učilišť je stále podstatně vyšší nezaměstnanost než u absolventů VŠ, ať již veřejných či soukromých.

To jenom tak na doplnění, pokud by někoho blíže zajímal můj pohled na dané téma. Skromně si myslím, že k tomu mám přeci jen co říci a jestli by se někdo rád dozvěděl ještě něco více, zde na webu v sekci „o mně“ je řada článků, kde se vzdělávání věnuji. To skutečné vzdělání totiž opravdu není o titulech, ale má mnohem hlubší a širší význam.

Závěrem ještě jedno upřesnění: v České knize rekordů nejsem zapsán jako člověk, který získal nejvíce titulů v nejkratším čase (v článku to takto zaznělo). Můj rekord vůbec ani není o titulech. Jsem rekordmanem v počtu vystudovaných škol v nejkratším čase a daný rekord určitě nevznikl s cílem, že bych si honil svoje ego (fakt to nemám zapotřebí a kdo mě osobně zná, tak to určitě ví), nýbrž vznikl z toho důvodu, protože si myslím, že agentura, jež rekordy v ČR zastřešuje, dělá zajímavé akce a sdružuje mnohé inspirativní lidi a bylo pro mě ctí se k této společnosti připojit.. tím spíše, pokud daný rekord s sebou nese určité poselství a konkrétně cílem registrace mého počinu bylo ukázat, že i vzdělávání může být koníčkem a že člověk nemusí být šprtem od pohledu, aby se mohl realizovat ve vzdělávání se. Celá řada reakcí, kterých se mi dostalo za tu dobu, co daný rekord existuje, mě utvrdila v tom, že to snad je záslužné a inspirativní… 

... to je titulek nejnovějšího rozhovoru se mnou, který je k přečtení na známém webu finance.cz. Co tím chtěl zase ´básník´říci? Na první pohled, tedy poslech to i mně zní poněkud divně. Ale ono to tak opravdu je... tedy alespoň podle mé zkušenosti. Pokud se bavíme o školství, tak co si budeme povídat, až na výjimky se dá tou školou (a je fakt úplně jedno, jestli je soukromá, veřejná, státní, nebo církevní) nějakým způsobem prolézt, protlouct, doklopýtat k cíli.. ač to může znít lehce paradoxně, asi nebude náhodou, že škola se zdá většinou jednodušší těm, kteří téměř každou zkoušku dělají natřikrát (... a učitelé jim pak většinou do indexu ten zápis dají, protože už je nebaví se s nimi donekonečna otravovat) než těm, kteří si z ní chtějí odnést něco víc a jsou třeba ochotni se i nad něčím zamyslet.

Stejné jako se studiem je to i s prací. S oblibou říkám, že "každá práce je těžká, pokud se vykonává poctivě a s nejlepším vědomím a svědomím", což je tvrzení mírně klišovité, nicméně ověřené. Proto moc neuznávám takové ty úvahy o tom, která práce je těžší, která lehčí, dělení práce na kvalifikovanou a nekvalifikovanou a věčné (mnohdy také úsměvné) přestřelky mezi manuálně a duševně pracujícími, mezi humanitně a technicky vzdělanými a podobně. Vždycky je to opravdu o tom, zda člověk je ochotný a schopný na sobě pracovat, zda o sobě a své práci /studiu/ přemýšlí, zda zná slova "sebereflexe" a "zpětná vazba" jen ze slovníku či zda z nich reálně dokáže něco vytěžit, atd. Když bych dal příklad, tak třeba praktickému lékaři, který na všechno hned předepíše antibiotika, se jeho práce také musí zdát strašně jednoduchá a rutinní, zatímco jinému, který se ke každému problému snaží přistupovat individuálně a komplexně s cílem opravdu pomoci, tak tam už je to o poznání těžší. Nebo u učitelů: bábě (nikoho nejmenuji, i když by se mi chtělo :), která si před 40 lety udělala poznámky a vždycky je studentům znuděně při hodině přečte se asi taky práce učitele nemůže zdát moc náročná, zatímco učitel, který opravdu poctivě přemýšlí nad tím, jak udělat hodinu pro studenty zajímavou, aby ale zároveň neutrpěla kvalita výuky, tak ten už to tak jednoduché nemá.

A co dalšího se v rozhovoru dočtete?

O smyslu a důvodu studovat více škol:

"Důvod byl jednoduchý – ve studiu jsem cítil seberealizaci a taky si myslím, že mi to docela šlo. Pokud vnímáme studium pouze v rovině přípravy na budoucí povolání, tak podle mě rozhodně nemá smysl studovat více než jednu školu po maturitě. Pokud člověk vnímá studium jako součást celoživotního osobního rozvoje a možnost získání určitého rozhledu, potom to smysl může mít."

O ´zlých jazycích´:

"Zlí jazykové mě popravdě příliš nevzrušují. Ono je vždycky fajn hodnotit něco nebo někoho, s čím mám osobní zkušenost. Jeden z mých životních poznatků, který mám nejméně stokrát potvrzený, je ten, že lidé, kteří sami něco umí a mohou být inspirací i pro ostatní, tak dokáží ocenit i druhého. Ti mě určitě zajímají nesrovnatelně více než ti, kteří umí jenom vše negovat a zpochybňovat." 

O financování studia:

"Celkově to spočítané nemám, ale některé školy byly soukromé, takže jenom roční školné je samozřejmě v řádu desetitisíců a studium na veřejných školách také není tak úplně ´zadarmo´, ač se to tak někomu může zdát, když se neplatí školné. Vše jsem si financoval z vlastních zdrojů. Jak už jsem zmínil výše, již od střední školy jsem si vydělával, takže určitě podstatnou část nákladů na studium pokryly vydělané peníze a částečně také stipendia za dobré studijní výsledky."

Více už zde: student.finance.cz/zpravy/finance/416880-jiri-matej-bruna-narocnost-studia-je-hodne-dana-tim-jak-je-clovek-narocny-sam-k-sobe/