K prvnímu dni nového roku již neodmyslitelně patří projev prezidenta naší země, který si nikdy nenechám ujít a když mi náhodou ujde, jako například i tento rok, vždycky si ho najdu (ten projev ;) a pustím ze záznamu. Ale možnost zamyslet se v první dny nového roku nad tím, co by se dalo zlepšit a co ze svých myšlenek předat ostatním, nemusí mít přece rezervována jenom pro prezidenta.

Dnešní blog (a zároveň i úplně první blog v tomto roce) bych tedy nechtěl věnovat recenzi projevu prezidenta Klause, protože těch recenzí a komentářů byla v médiích celá řada. Já osobně bych k němu jenom řekl, že mě prezidentův tradiční projev ničím zvlášť nepřekvapil, ničím zvlášť nenadchnul ani ničím vyloženě nenaštval. Chvílema se s ním dalo souhlasit, chvílema bych nesouhlasil. Na jednu stranu se mi líbilo, jak byl projev dobře připravený, srozumitelně a suverénně podaný, na stranu druhou jsem v něm nenašel nic moc nového, originálního, objevného, nepostřehnul jsem žádnou sebereflexi .. ale třeba jsem jenom nedával pozor xD

Jenom mě i během oficinálního prezidentského projevu napadlo, o čem bych na místě pana prezidenta mluvil já. Jedno je jisté, čímž zároveň můžu všechny uklidnit, že takové ambice, abych mluvil k občanům na Nový rok z prezidentské pracovny opravdu nemám a můžu zodpovědně říct a slíbit, že ani nikdy mít nebudu.

Osobně bych se asi dotknul dvou témat. Jedním ze dvou bodů, o kterém bych se chtěl zmínit a který možná nezaznívá tak často, ale podle mě určitě stojí za zamyšlení a za případnou diskusi je, že aspoň tak jak to vnímám já, chybí v ČR pozitivní vzory. I když možná říci, že zcela chybí, není tak úplně přesné. Spíše je možné říci, že jich není dostatek a přestože se určitě najdou, nastává druhý problém spočívající v tom, že jim není věnována dostatečná pozornost a prostor.

A když už se nějakým pozitivním vzorem můžeme pochlubit, tak se o něm začne mluvit většinou až po jeho smrti. Přitom naše společnost pozitivní vzory potřebuje a můj osobní pocit je takový, že je v současné době potřebuje více než kdykoliv předtím. Pokud se na to podíváme blíže, tak zjistíme, že vzory, které mohou ostatní lidi inspirovat a mohou se pro ně stát určitým hnacím motorem, musíme spíše vyhledávat než že by nám byly denně prostřednictvím médií ale i jiných cest předkládány.

Jakž takž ještě fungují jako pozitivní vzory sportovci, u ostatních skupin už je to ale horší. Jako příklad bych uvedl třeba podnikatele. Přestože je v ČR řada šikovných lidí, kteří měli zajímavý podnikatelský nápad a dokázali vybudovat úspěšnou firmu, o těch se v podstatě málokdo dozví. Naopak se to v médiích hemží tuneláři, podvodníky a pseudo-byznysmeny z dob divokého privatizačního obdodí, kteří jsou vydáváni za úspěšné podnikatele. Je možné, že lidi obecně více zajímají tyto kauzy než příběhy úspěšných lidí, o čemž by mohl svědčit třeba vysílací čas pořadů, které chtějí lidem představit právě ty pozitivní vzory. V každém případě je to podle mě na škodu.

Myslím, že na škodu je taky zkratka, která se často objevuje, a to že peníze = úspěch. Podle této logiky by zloděj, který vykradl banku, byl velmi úspěšným člověkem a špička v oboru, který není třeba tak finančně honorován (důvody pro to mohou být různé) by byl člověkem neúspěšným nebo přímo loserem (ať tady mám taky nějaký modernější výraz ;)

Bod 2: Myslím, že v ČR není na potřebné úrovni společenská soudržnost. Ono je jedno, jak tomu budeme říkat, jestli sociální soudržnost, sociální smír nebo společenský soulad. Těch termínů, které se objevují a které popisují v zásadě totéž je celá řada. Jde o to, že jednotlivé společenské vrstvy, jak to tak sleduju, začínají jít čím dál tím víc proti sobě. Dokonce lze od některých komentátorů i slyšet, že je zaděláno na nový třídní boj, což myslím a zároveň doufám, že snad ne, ale stačí si občas pročíst internetová diskusní fóra a tam je patrné, že se nedá moc o společenském souladu mluvit a že by se to nějak zlepšovalo, to se říct nedá.

Jedním z příkladů může představovat třeba vztah řídících pracovníků a řadových, jinými slovy manažerů a zaměstnanců (samozřejmě manažer je taky jenom zaměstnanec), kdy namísto toho, aby se obecně chápalo, že manažer bez zaměstnanců nemá co řídit a byl by bez nich v podniku víceméně na nic a že na druhou stranu výkonná práce zajišťovaná zaměstnance by bez řídící složky zajišťované manažery taky byla na nic (abych to řekl úplně lidově), jdou nezřídka tyto dvě skupiny v praxi proti sobě. Každá z těch skupin má na tom samozřejmě svůj díl viny. Podobný vztah je možno vidět u odborářů a zástupců zaměstnavatelů.

Určitě lze narazit na skupinu manažerů, kteří jsou přesvědčeni o své dokonalosti a své podřízené vnímají pouze jako výrobní prostředky nebo jako nuly, s kterými se vůbec nemají zapotřebí bavit. Na druhou stranu lze narazit na lidi z řad podřízených, kteří svým schopnějším kolegům /v zájmu objektivity je třeba ale říci, že někdy není nadřízeným člověk schopnější a kvalifikovanější, ale někým dosazený idiot/ pouze podrážejí nohy, závidí a podobně. Tyhle příklady k sociálnímu smíru opravdu moc nepřispívají. Co v ČR také chybí je podle mě princip, který není mým vynálezem, nýbrž ho vymysleli o něco známější a chytřejší lidé než jsem já (:D) – konkrétně guru managementu P.Drucker, který říká, že nejlépe placený člověk ve firmě by měl mít maximálně určitý násobek platu nejhůře placeného zaměstnance ve firmě.

Což je podle mě princip, který může přispět k sociální soudržnosti. Tato myšlenka je podle mě správná. Všichni by měli chápat, že člověk pilnější, pracovitější, nadanější (přiznávám, že jsem se těmito charakteristikami inspiroval v prezidentském projevu) který na sobě více pracoval a do sebe více investoval musí být za svou kvalifikovanou práci oceněný lépe než člověk, který je méně pracovitý, méně nadaný a pro svůj úspěch toho udělal méně. Na druhou stranu by nůžky mezi nima měly být rozevřené v nějaké únosné míře tak, aby to bylo udržitelné a ne jako se to často děje u nás (a to třeba i ve státních či polostátních podnicích) že tyto pomyslné a pověstné nůžky jsou rozevřené do úplně nesmyslných rozměrů. Jaký to má vliv na sociální smír v ČR, asi není třeba dále rozvádět.

Přesto všechno ale zůstávám spíše optimistou. Potenciál generace politiků, do které byly vkládány velké naděje, které až na výjimky nesplnily, se již pomalu vyčerpává a myslím, že lidi už nebaví dívat se 20 let na stejné obličeje a třeba se už v dohledné době dočkáme nových pozitivních vzorů a nových tváří, které budou pro ostatní inspirací a nahradí generaci politiků, která se dlouhodobě těší obecně velmi nízké oblibě u veřejnosti, a to jak u části pravicově smyšlející, tak i u levicověji zaměřených lidí (pokud by chtěl někdo rejpat, nepatřím ani k jedné z těchto skupin ;) Generaci politiků, která povětšinou vystudovala za socialismu z peněz všech a dnes budou všechny horečně přesvědčovat o nutnosti školného a podobně.

Já jsem přesvědčený, že pomalu už dorůstá generace mladých perspektivních lidí. Takových, kteří nejsou zatíženi myšlením z minulého režimu. Takových, kteří mají nějakou vizi, koncepci a jsou schopni i určité sebereflexe. Takových, kteří jsou talentovaní, pracovití a ochotní na sobě dále pracovat. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že takoví určitě jsou mezi námi a není jich málo.

Tak doufám, že můj novoroční blog nevyzněl moc pesimisticky a že nebyl tak úplně čistě politický. A můžu slíbit, že příště už budu konečně stručnější (a to jsem ještě asi o polovinu zkracoval, to už by se potom vůbec nedalo číst :)

V závěru minulého blogu jsem slíbil, že na téma vzdělávání určitě ještě něco napíšu. A protože posledně jsem se rozepsal o úplném začátku školního vzdělávání, tedy o první třídě, dnes se naopak v čase a ve vzdělávací soustavě posunu v tomto blogu o mnoho let a o hodně stupňů výše, a to ke vzdělání celoživotnímu, nebo chcete-li postgraduálnímu a konkrétně nabídnu několik svých postřehů ke studiu MBA, o kterém se v poslední době docela dost napsalo a které je předmětem mnoha různých názorů a pohledů. Třeba si v mém pohledu najdete nějaký nový rozměr.

Důvodem proč jsem si vybral toto téma není ani tak to, že jsem v současnosti také studentem jednoho takového programu, ale spíše fakt, že když jsem si pročítal některé názory v diskusních fórech reagující na články o tomto typu vzdělání, zjistil jsem, že okolo MBA studií panují v některých případech možná trochu zkreslené představy zejména od těch, kteří mají informace jenom zprostředkované.

Nemůžu v úvodu nezmínit různé přívlastky, které se studentům MBA dávají jako například mladý, blbý, arogantní (agresivní) a podobně. Tyto příspěvky vysvětlující zkratku MBA se hodně často s různými obměnami opakují a vlastně ani nemůžu říci, že by mi to nějak vadilo nebo dokonce uráželo. Je potřeba brát to s nadhledem, stejně jako není potřeba, aby se studenti VŠE uráželi, když slyší že jejich škola je nejtěžším pražským gymnáziem nebo studenti ČZU, že chodí na „hnojárnu“. Nakonec když někomu připadá vtipné podobné věci vymýšlet a opakovat, tak prosím..

Musím se přiznat, že když jsem se sám začal zajímat o MBA studia, tak jedna z prvních věcí, která mě napadla, i když v mém rozhodování to určitě roli nehrálo, byla taky pověst studentů a absolventů MBA u části lidí, která se projevuje právě v diskusních fórech nebo při rozhovorech v restauracích či kdekoliv jinde. Ono co si budeme povídat, samozřejmě věřím tomu, že se najdou určitě tací, kteří si myslí, že když vystudují manažerský kurz a k tomu zastávají řídící funkci, že jsou něco víc než ostatní a podle toho se chovají. Ale k tomu asi nemám dál co bych dodal, snad jenom to, že všude se najdou blbci, kteří kazí renomé těm ostatním. Na druhou stranu můžou být takovéto příspěvky motivovány  závistí a podobně. Já sám jsem vedle několika těch, kteří by se dali zařadit do první skupiny, potkal i řadu lidí s tímto titulem a byli to lidi, kteří se chovali zcela normálně, přátelsky a kterým nechyběl nadhled, přirozená inteligence a selský rozum. No nic, kdo uvažuje na základě předsudků, tak ho to stejně nepřesvědčí, takže popojedem :)

Dotknul bych se akreditací a vůbec postavení MBA v rámci vzdělávací soustavy, protože ohledně tohoto jsou také nejasnosti. V České republice spadá MBA vzdělání do oblasti celoživotního vzdělávání, není to tedy vzdělání univerzitní, a proto se na něj nevztahuje žádný akreditační proces, tak jak ho známe v případě vysokých škol. To neznamená, že si MBA škola či institut nemůže například u nějaké mezinárodní organizace svůj program akreditovat (je jich celá řada), a tím nezvýšit svou atraktivitu, nicméně podstata MBA kurzu/programu spočívá v tom, že se jedná o profesní manažerský kurz.

Občas se míchají dohromady poznatky z MBA studia v ČR a v zahraničí, ale je potřeba rozlišovat, neboť v zahraničí (př. USA, VB) je MBA (stejně jako např. MSc., MA, apod.) standardním magisterským vysokoškolským programem zaměřeným zpravidla na podnikovou ekonomiku nebo řízení podniku, který lze studovat i denní formou a tedy prochází akreditačním procesem ministerstva školství v dané zemi.

Spousta přispěvatelů také zavrhuje MBA kurzy z toho důvodu, že když se tedy výuková soustředění pořádají jenom například jednou měsíčně nebo jednou za semestr, co že je to vlastně za studium? Také je řada lidí překvapena, že v MBA kurzech většinou nejsou klasické zkoušky a testy, tak jak je známe z vysokých škol, nýbrž zpracování případových studií, seminárních prací, esejí, atd.

Jak je již uvedeno výše, MBA kurz není vysokoškolský program a prakticky všechny kurzy i z logiky věcí probíhají distančně (snad asi jenom na tři výjimky z těch desítek kurzů, o kterých mám přehled) a já osobně v tom nevidím žádný problém. Jsou to kurzy placené, a tak je na každém ze studentů, aby si z kurzu vzal pro sebe co nejvíce, což může učinit zejména tak, že jsou studenti sami aktivní, konzultují s lektory, komunikují se svými kolegy ve studijní skupině, ale klidně i napříč studijními skupinami, sdílejí informace, poznatky, zkušenosti s kolegy různých věkových skupin a různých sfér (nejen) businessu. Já osobně právě toto vidím jako největší přidanou hodnotu a smysl MBA studií. Lidský faktor je určitě rozhodující. Neuškodí podívat se také na seznam lektorů a zjistit si o nich pár informací. Tedy zda jsou to skutečně lidé, které lze považovat za odborníky v dané oblasti, zda mají praktické zkušenosti např. ze strategické úrovně řízení, zda mají pedagogické zkušenosti a podobně.

Pokud jde o ty testy, tak když to trochu přeženu, určitě není účelem na takovém typu a stupni vzdělávání zkoušet studenty před tabulí :) Někdo může namítnout, že takto může kurz za studenta klidně absolvovat někdo jiný. To samozřejmě může. Stejně jako když někdo jiný napíše pro studenta diplomovou práci (běžně se to děje a dokonce vznikají firmy, které toto veřejně nabízejí a ministerstvo školství ani univerzity to asi nijak nevzrušuje, o tom jestli je to fér vůči poctivým studentům a učitelům netřeba diskutovat, ale to je na jiné téma…) nebo když někdo podvádí při testech (najde se někdo, kdo někoho takového nezná? :) V každém případě je na každém, jak sám chce využít možnosti a příležitosti něco se naučit. V podstatě student sice může na první pohled na učitele vyzrát, ale především šidí sám sebe.

Často se taky setkávám s názorem, že MBA studium nemá smysl pro mladé lidi, kteří jsou čerstvě po vysoké škole a že je výhradně určeno pro střední a top management. S tím bych částečně souhlasil, na druhou stranu proč by se na kurz nemohli přihlásit i ti, kteří sice top manažerskou pozici nezastávají, ale třeba na ni aspirují nebo by se v budoucnu na takovou pozici rádi dostali. Nebo ti, kteří vystudovali obor například technického směru a chtějí získat ekonomicko-manažerské prakticky zaměřené vzdělání. Nebo ti, které obor zkrátka zajímá a jsou ochotni do vzdělání a do sebe investovat. Určitě je pro skupinu přínosné, když je taková skupina pestřejší a různorodější, tedy namíchána z různých oborů, z různých pozic, z různých věkových skupin, třeba i z různých zemí v případě mezinárodních MBA programů. Pokud jde o argument věkový, tak na druhou stranu je ale zase pravdou, že jinak se informace vstřebávají v 25 (od té doby schopnost učit se dle řady výzkumů klesá :D) a jinak se také studuje, když se tomu člověk opravdu může věnovat, což jde lépe, když je relativně bez závazků než když svůj čas musí dělit mezi časově, psychicky (..možná i fyzicky) náročnou práci, manželku a několik dětí…

Věřím, že jste dočetli až sem. Jestliže ano, máte můj obdiv :-) Téma škol a vzdělávání určitě  zůstává jedním z mých oblíbených témat pro blog, takže až zase naberu inspiraci, co bych chtěl předat dál, zase něco sesmolím…

Část letošního léta jsem prožil v jižním Norsku, konkrétně v kraji Vestfold. Norsko bylo jednou z mých vysněných zemí, kam jsem se chtěl především kvůli tamní přírodě jednou podívat. Přitom se jedná o zemi, která není zeměpisně až tak vzdálená od naší země. Letadlem jsme v Norsku za necelé dvě hodinky a nemusíme ani kalkulovat s žádným časovým posunem. Výhodou jistě je, že do Norska létá z Prahy i několik nízkonákladových společností.

Přiznám se, že moje plány a nadšení mi trochu zkazily záběry z televizního zpravodajství, kdy několik týdnů na přelomu letošního léta stále dokola přicházely nové zprávy o masakru v Oslu a na ostrově Utoya. Hledal jsem tedy jinou variantu a zkoušel jsem přemluvit své spolucestovale, abychom svůj itinerář přehodnotili a zvolili jinou variantu, například dánskou Kodaň.

Nakonec jsem byl však přehlasován a jsem za to zpětně určitě rád, protože i několik týdnů po této nešťastné události jsem měl dojem z Norska, tak jak jsem si ho vždy představoval a znal z obrázků, tedy jako krásnou, čistou a vyspělou zemi s velmi přátelskými a otevřenými lidmi.

Prakticky není možné narazit na otrávenou prodavačku v obchodě, dokonce i celní úředník se tvářil přátelsky, což by člověk ani nečekal. Říkal jsem si, proč když to jde v Norsku, že to jde jen ztuha u nás. Samozřejmě to bude souviset se značným rozdílem v celkové životní úrovni, ale to by asi bylo na delší a jinou diskusi.

Ve fotogalerii jsou obrázky zejména z města Sandefjord, které je klidným rybářským sídlem zhruba dvě hodinky cesty jižně od Osla. Blízko tohoto města, cca 6 km, se nachází menší mezinárodní letiště, kam létají pravidelné linky z Prahy (Wizz Air). Sandefjord je známým také svou velrybářskou minulostí, kterou připomíná jedna z jeho hlavních atrakcí - místní velrybářské muzeum.

Zajímavým místem v této oblasti je jistě hlavní město kraje Tonsberg, které je nejstarším městem celého Norska. Můžu také doporučit výlet lodí, šestipatrová loď sloužící také jako trajekt s názvem Color Viking je v galerii také zachycena.

Kdo hledá možnost aktivního odpočinku, dokáže ocenit nádhernou přírodu - zejména pověstné fjordy, nevadí mu relativně chladné počasí a na určitou dobu překousne na našem poměry opravdu "drsné" ceny, je pro něj Norsko ideální volbou. Pár fotek z tohoto výletu je k vidění ve fotogalerii.

Přestože jsem svůj první virtuální blog původně nechtěl věnovat politice, protože většina lidí je politikou víceméně jenom otrávena a řada z nich ji radši v zájmu zachování duševního zdraví přestala úplně sledovat, tak jedno téma, které se v poslední době velmi diskutovalo v různých médiích, si myslím, že by stálo za pár slov. A to i s přihlédnutím k tomu, že za pár dní oslavíme již 22. výročí pádu komunismu, nicméně řada problémů v naší společnosti se patrně nevyvíjí takovým směrem, jak by si asi většina lidí představovala, a proto určitě neuškodí ve veřejném prostoru prezentovat svůj pohled na věc. Můžu ale slíbit, že v příštím blogu se už politice věnovat nebudu ;)

V dnešním sloupku bych se tedy vyjádřil k návrhu zákona ministerstva práce a sociálních věcí, který by měl vstoupit v platnost od začátku příštího roku a podle kterého nezaměstnaným po dvou měsících zanikne nárok na veškeré sociální dávky, pokud odmítnou vykonávat veřejně prospěšné práce. Jistě nejsem sám, který tento návrh považuje za asociální a přinejmenším nespravedlivý. V návrhu chybí alespoň základní diferenciace mezi těmi, kdo sociální systém systematicky zneužívají a těmi, kteří se dostanou do této nelehké situace třeba poprvé a naposledy v životě.

Nepřijde mi správné, aby například vědečtí pracovníci, lékaři, učitelé či jiní lidé vykonávající kvalifikované profese, kteří nejenže řadu let přispívali do všech daňových či pojistných systémů a subsystémů , ale také přispívali k rozvoji společnosti jako celku, by teď měli být společností trestáni a svým způsobem nuceni vykonávat práce typu zametání chodníků jen kvůli tomu, že jsou dejme tomu tři měsíce bez práce. Je také nutné si uvědomit, že výběrová řízení mnohdy trvají o dost delší dobu než zmíněné dva měsíce.

Nevím o žádné vyspělé evropské zemi, kde by platilo něco podobného. Škoda, že se jednotliví ministři neinspirují při tvorbě zákonů, zejména v sociální oblasti, například skandinávskými státy, jež se mohou pochlubit mnohem vyšším indexem lidského rozvoje a celkově výrazně vyšší životní úrovní než je tomu u nás a v zemích na východ od nás, kam nás ovšem podobné návrhy posouvají.

Tento blog občas využiji k tomu, abych komentoval událost z oblasti ekonomického, politického, sportovního či společenského života. Anebo napíšu o něčem úplně jiném, zkrátka o něčem, co mě zaujalo, ať už v dobrém nebo špatném. Samozřejmě ale tento blog nemusí být jenom můj. V případě, že by někdo v sobě objevil publikační a autorské sklony, rozhodně není problém jeho příspěvek, článek, glosu či komentář zde uveřejnit. Naopak budu velmi rád, neboť názorová různorodost je podle mě přínosná.

Pokud zde publikované názory povedou k zamyšlení, anebo ke konstruktivní diskusi, tím lépe. Vše by se však mělo odehrávat v mezích slušnosti a příspěvky nesmí obsahovat nic, co by mohlo být v rozporu s platnou legislativou naší země. Totéž platí i pro veškeré diskuse na těchto stránkách. Věřím však, že u návštěvníků mých stránek takové nebezpečí nehrozí.

Také bych zde jenom velmi nerad dělal pozitivní či negativní reklamu jakékoliv politické straně, ať už z pravého či levého křídla politického spektra. Pokud jde o mne, na úvod bych předeslal, že nejsem příznivcem žádné politické strany, ekonomického směru ani fanatickým příznivcem žádného sportovního klubu. Budu se jenom snažit formulovat své vlastní nezaujaté stanoviska a názory k věcem, které mě zaujaly či upoutaly nebo ke kterým si budu myslet, že mám co říci.