To si takhle jako vždy v klidu vyjdu z domu, abych přešel místní komunikaci, která je vzdálená asi 50 metrů od schodů ke vchodu do našeho paneláku (po jeho rekonstrukci už jsem příměr s králíkárnou přestal používat). Je krátce po obědě, nikde nikdo… přeci jen nebydlím na Václavském náměstí, ale v části Prahy, která velkoměsto popravdě příliš neevokuje.
Najednou u mě prudce zabrzdí auto. „Kdo to sem zase zabloudil a proč nezastaví trochu kulturněji?“, pomyslím si. Asi se někdo chce zeptat na cestu. Ostatně co jiného v tom našem ´pražském vidlákově´… Když z auta vyskočí dva mladí pánové, tak mi došlo, že tihle se asi na cestu ptát nebudou. „Dobrý den, kriminální policie!“ uslyším a zblízka si prohlížím odznak, který znám tak akorát ze seriálů. Prostřednictvím nich se můžeme vídat s kriminálkou téměř každý den, stačí se podívat do programu – Kriminálka Anděl, Kriminálka New York, Kriminálka Miami, Kriminálka Las Vegas, Kriminálka Paříž a já nevím co všechno.. no jo, ale takhle naživo a doopravdy.
Člověka v tu chvíli napadají různé myšlenky. Někomu z blízkých se něco stalo? Něco jsem provedl? Ne tedy, že bych neměl čisté svědomí, ale zkrátka člověk nikdy neví. Zvláště u lidí, kteří si zakládají na upřímnosti a čas od času někomu řeknou třeba i nepříjemnou pravdu, je riziko, že si na něj někdo něco vymyslí s cílem pomsty ne zrovna malé. Ono stačí opravdu málo, i jeden nevinný úspěch a mediální pozornost s tím spojená nadělá takových nepřátel, že zdravý rozum zůstává stát.. sám bych o tom mohl vyprávět dlouhé hodiny.
Než se stačím zeptat, co po mně vlastně páni z kriminálky chtějí, už mě žádají o doklad totožnosti. Omlouvám se, že nemám u sebe občanský průkaz. Netajím se totiž tím, že občanku u sebe zkrátka nenosím. Vždycky se snažím mít u sebe nějaký jiný doklad, z kterého lze také zjistit totožnost, ale který není tak lehce zneužitelný jako občanský průkaz. A otevřeně říkám, že ve státě, v kterém člověk fakticky ručí za dluhy někoho, kdo vám ukradne občanský průkaz, je rozumnější riskovat pokutu za to, že u sebe nemám doklad totožnosti než riskovat, že do bytu nic netušícího člověka vtrhnou novodobí lichváři, tedy exekutoři. I jeden právník mi, jak se říká, ´off-record ´ potvrdil, že dobře dělám a co jsem slyšel, tak ani právníci nemají jasno, jestli tedy člověk u sebe občanku musí nosit, anebo ne. Naštěstí v tomto případě se páni z kriminálky spokojí s kartičkou zdravotní pojišťovny.
Vidím, že jednoho z nich moje kartička zaujala. Za chvíli mi dochází, proč. Kartička pojišťovny je totiž jediný můj doklad, ve kterém mám uvedeny tituly. Určitě ne proto, že bych se chtěl vytahovat. Ostatně můžu odkázat na některé z rozhovorů, ve kterých zcela upřímně říkám, že absolvování školy (jakékoliv, nehledě na její prestiž či obor) nezaručuje vůbec nic a není to důvod dělat ze sebe machra. Hodně lidí ale potvrzuje, že lékaři jsou na tohle často dost úchylní, takže je výhodné nechat si na kartičku pojišťovny tituly napsat (jiný je pak ještě jejich přístup k těm s titulem MUDr.).
Pan policista má tedy ale mírný problém ve změti jmen a titulů se zorientovat, aby si mohl ověřit moji totožnost prostřednictvím jejich centrály, kam pro tyto účely volají. Ještě že rodné číslo má standardní formát. A když mu potvrdí, že skutečně existuju, že údaje souhlasí, že opravdu nejsem ani mezi uprchlými či pohřešovanými osobami, vrací mi kartičku s úsměvem a s poznámkou: „vy taky studujete celý život, co?“ Odpovím: „No snažím se, dneska už to bez toho snad ani nejde“. Pak se ještě chvilku tak bavíme, o tom co, jak a proč jsem studoval a nakonec mu říkám: „Když vás to zaujalo, tak vám k tomu ještě můžu prozradit takovou jednu zajímavost, kterou asi v té své evidenci nemáte, a to, že se vám podařilo natrefit na studijního rekordmana“ Docela koukal. No jo, člověk si musí udělat reklamu za každé situace. Pak jsem se tedy konečně odhodlal už v přátelském duchu zeptat se, k čemu slouží podobné kontroly a že jsem netušil, že takovou činnost dělá i kriminálka. Prý takto standardně namátkově hledají například pohřešované a hledané osoby. Tak hlavně že mezi nimi nejsem :-) Ale pro ty, kdo dočetli až sem, tak můžu prozradit, že už jsem mezi nimi jednou byl, i když už je to hezkých pár let zpátky. To mi mohlo být tak 4-5 let a nějak jsem na pískovišti ztratil pojem o čase a domů se vrátil až za tmy, mezitím už prý byla zalarmovaná i policie. Ale tím už moje zážitky s policií opravdu končí.
