Rozšířený článek o učitelích

Jak jsem již odkazoval v "novinkách" na článek o učitelích (nejen o těch mých), který jsem publikoval na specializovaném portálu o českém vzdělávacím systému a vzdělávací politice eduin.cz - odkaz zde: divoka-karta.eduin.cz/2014/08/06/vsem-mym-ucitelum-aneb-kdo-umi-umi-kdo-neumi-skodi/, tak existuje i původní nezkrácená verze článku, kterou jsem si schoval výhradně pro svůj blog. 

----------------------------------------------------

Všem mým učitelům aneb Kdo umí, umí, kdo neumí, škodí

Zaujal mě nápad a možnost veřejně vzkázat něco takříkajíc od srdce směrem ke svým učitelům, a tak jsem se rozhodl, že se o jedno takové vlastní menší zastavení a shrnutí také pokusím. Ostatně, možná právě prázdninový čas, kdy je na rozjímání a přemýšlení přece jen trochu více času, se k tomu jeví jako nejvhodnější příležitost. Nejdříve jsem si říkal, že si sestavím něco jako interní hitparádu svých učitelů, kdy prvnímu místu bude náležet i hlavní cena veřejného vyznání. Po krátké chvilce jsem ale tento nápad nemilosrdně a nenávratně zavrhl, neboť bych jen velmi obtížně vybíral svého ´absolutního favorita a vítěze´, řečeno sportovní terminologií. Paní učitelek a pánů učitelů, kteří by si zasloužili veřejné a adresné uznání z mé strany, by se totiž našlo poměrně dost. Navíc mi přijde, že soutěžení a různých žebříčků je nejen v našem školství až příliš, tudíž možná nebude od věci pojmout svůj příspěvek trochu šířeji. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem příznivcem adresnosti, nemůžu v závěrečné části svého zamyšlení nevyužít příležitosti vzkázat něco konkrétního alespoň několika učitelům, s nimiž jsem se během své dosavadní studijní dráhy potkal.

V této souvislosti můžu bez velkého přehánění zodpovědně prohlásit, že i přes větší počet absolvovaných škol než je asi obvyklé, si Vás, milí učitelé, pamatuji skoro všechny. Docela bych si vsadil i na to, že většina z Vás si na oplátku pamatuje zase mě. Dokonce jsem přesvědčený, že prakticky každý člověk má ve své paměti a vzpomínkách vymezený prostor pro minimálně jednoho, ale většinou více učitelů, na něž nezapomene do smrti. Dříve než se dostanu ke konkrétním osobním vzpomínkám na učitele řadící se v mém případě právě do této kategorie, rád bych pár vět věnoval českým učitelům obecně. Předeslal bych, že i přes téměř 25 let strávených v různých školách, jsem měl logicky možnost osobně poznat jen nepatrný vzorek českých (a také ještě mnohem menší vzorek zahraničních) učitelů. Také je mi zcela jasné, že zkušenosti různých lidí s českým vzdělávacím systémem jsou značně pestrobarevné. I tak ale přece jen trochu cítím, že jako někdo, kdo si vyzkoušel z pozice žáka a studenta (tedy toho nejdůležitějšího prvku jakéhokoliv vzdělávacího systému) různé typy a stupně škol – základní, střední, vyšší odbornou, veřejnou vysokou, soukromou vysokou, zahraniční či manažerskou, mám k tématu alespoň nepatrně co říci. Vedle toho o školství a třeba i o tom, co by se v něm dalo zlepšit či dělat jinak, často hovořím s mnoha lidmi nejrůznějšího vzdělání, rozličných sociálních vrstev a samozřejmě různého vztahu k němu.

Jak vidím české učitele?

Jak bych tedy obecně české učitele zhodnotil? V první řadě bych řekl, že jsou mezi nimi dost podstatné rozdíly. To mají vlastně společné se studenty, u nichž jsem také vždy vnímal značné rozdíly ve schopnostech, motivaci a celkově přístupu ke studiu, a to prakticky na všech typech škol, ať už se jednalo o velkou tradiční vysokou školu, anebo například menší školu rodinnějšího typu. Jistě by mi mnozí ze čtenářů odpověděli, že je to stejné jako v každé profesi, kdy vždycky nalezneme příklady těch vynikajících, dobrých, průměrných či příšerných (lékařů, úředníků, řidičů,…). Přiznám se, že u učitelů jsem ony rozdíly ale cítil možná i trochu intenzivněji než u jiných profesí. Osobně ale vždycky s přesvědčením dodávám, že vzhledem k podmínkám, čímž nemám na mysli pouze finanční ohodnocení, je v České republice až zázračně moc učitelů, kteří svoji práci berou skutečně jako poslání a kteří jsou bezesporu  ´lidmi na svém místě´, ačkoliv to může znít jako klišé. Opakovaně jsem proto v různých svých článcích či rozhovorech konstatoval, že už mě přestává bavit, jak se mnohdy, především v mainstreamových médiích, na českém školství hledá převážně to špatné a jak mnozí s notnou dávkou, někdy až směšné, nostalgie vzpomínají na staré časy. Často se také v poslední době setkávám s až nekritickou adorací některých, jinak velmi podnětných, alternativních směrů a příkladů škol (unschooling – Sudbury, Summerhill, apod.), které na jednu stranu dle mého nabízejí mnohé inspirativní a jistě stojí za to snažit se některé z jejich principů dostat i do tradičního školství, nicméně představa o tom, že takto koncipované učení jako celek je vhodné pro každé dítě a že spasí české školství mi přijde dosti odtržená od reality.

Hvězdy a škodiči

Na druhou stranu mě ale spolehlivě naštve, když slyším ve svém okolí, anebo kdekoliv jinde vyjádření typu: „škola pro mě je/byla ztrátou času“, „no jo škola, to je nutné zlo“, „vždycky jsem si to tam nějak odseděl/a“ a podobně v mnoha obměnách, ale často s podobně negativním nádechem. Zdaleka se to netýká jen obtížně vzdělavatelných lidí, pro něž hodnota vzdělání příliš neznamená, nýbrž se s tím nezřídka setkávám i u lidí ověnčených akademickým titulem či tituly. Ve svém okolí znám i případy, kdy dítě ráno před odchodem do školy brečí, bolí ho břicho, vymýšlí si výmluvy, aby nemuselo do školy, atp. Bylo by hodně nespravedlivé a do jisté míry i hloupé svádět vše výše uvedené pouze na učitele. To je totiž vždy to nejjednodušší a mám dojem, že v poslední době i celkem populární. V každém případě by ale dětství mělo být obdobím, z kterého se pak čerpá po celý zbytek života a pokud má člověk školu, v níž jako dítě stráví nezanedbatelnou část svého dětství, spojenou převážně s negativní zážitky, tak je to více než špatné a určitě by se to nemělo brát na lehkou váhu. Bohužel jsem přesvědčený, že v některých případech k tomu ale skutečně přispívají i někteří z učitelské obce, kteří těmi ´lidmi na správném místě´ zkrátka nejsou. Někdy stačí jediný takový učitel či učitelka, jimž soukromě přezdívám „škodiči“ či „mrtvé duše“ a pozitivní vztah ke vzdělávání spojený s přirozenou zvídavosti může být (a nezřídka také reálně je) nenávratně ztracen, což je opravdu velká škoda a vždycky je to i mně samotnému líto. Skupince „učitelů-škodičů“ v českém školství, které lze poznat třeba podle toho, že si na žácích vybíjejí svou osobní frustraci, někteří z nich neváhají žáky před ostatními ztrapňovat či zesměšňovat, anebo o lidském přístupu či nutnosti zapojení do své práce také něco z oblasti psychologie nečetli ani v knížkách, bych tak vzkázal jediné: „buďte tak hodní a zkuste si najít jinou práci, v níž nenapácháte takových škod jako ve škole!“

Rád bych ale své zamyšlení opět raději překlopil do pozitivna a věnoval pár vzkazů alespoň některým ze zástupců opačné skupiny učitelů, v mém případě skupiny naštěstí mnohem početnější, a to těm, kteří nejenom že neškodí, ale i umí (nejen učit, ale také poučit, inspirovat, zdravě motivovat, …). Včetně těch, od kterých si žák-student může vzít třeba i něco více nad rámec osnov, rámcových vzdělávacích programů, studijních plánů či jak se všechny ty více či méně smysluplné formální dokumenty nazývají.

Učitelé z nejoblíbenějších

Své úplně první paní učitelce, Janě Báčové, se kterou jsem vlastně dodnes v kontaktu, bych vzkázal a popřál, aby jí nadšení a upřímná snaha dostat z každého malého žáčka to nejlepší, čímž se vyznačovala úplně stejně tenkrát na jedné z pražských sídlištních škol jako v současné době v rodinné malotřídce kousek za Prahou, vydržela co nejdéle. Paní profesorka Helena Janovská z pražské obchodní akademie v Dušní ulici, mimochodem mistryně světa v grafickém těsnopisu, si pro změnu zaslouží uznání za to, že se nenechala odradit mojí, mírně řečeno, slabší tréninkovou morálkou během příprav na různé soutěže a mistrovství v grafických disciplínách, samozřejmě mimo rámec běžné výuky. Z téže školy rád vzpomínám třeba i na paní profesorku Ivanu Chrástovou, která vedle toho, že skvěle učila angličtinu, tak prakticky každou hodinu ukazovala, jak je důležitý všeobecný rozhled, jehož význam je podle mě v dnešní době hodně nedoceněný. Anebo třeba také na paní profesorku Taťánu Hodačovou za to, že jsem se vždycky těšil na její hodiny, ač zbožíznalství popravdě patří na ekonomických školách k předmětům okrajovějším a spíše doplňkovým. Z Vyšší odborné školy v Kollárově ulici nemůžu nevzpomenout paní profesorku Táňu Šárovcovou, na níž bylo vidět, jak ji samotnou vyučované předměty baví a která představovala přesný opak některých kantorů vystačících si s desítky let starými poznámkami, jež studentům bez jakéhokoliv náznaku zájmu nadiktují a studenti je pak odpapouškují. Na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT jsem si zase díky Petru Miňovskému ověřil, že i anglickou gramatiku lze učit tak, aby to studenty bavilo.

Nejen jmenovaní učitelé, ale i mnoho dalších přispělo k tomu, že si občas připadám jako, lidově řečeno, exot. Vždycky, když na to přijde řeč, totiž všude říkám, že až na pár kritičtějších období jsem měl vždycky školu rád, načež obvykle následují překvapené až udivené pohledy ostatních lidí, většinou doplněné o poznámku, že by to do mě takto od pohledu neřekli. S dvojitou dávkou prázdninového idealismu bych rád zejména budoucím školákům-prvňáčkům popřál, aby při jejich zpětném hodnocení školních let a vztahu ke škole vyvolalo údiv a překvapení u druhých výhradně hodnocení záporné.

Všem mým bývalým učitelům, tedy přesněji těm, kteří ještě učí, do budoucna přeji především mnoho dalších spokojených studentů a stálý pocit vnitřního naplnění z Vaší krásné, ač nelehké (kdo nezkusil, neuvěří!), práce.