Doplnění k článku v magazínu MF Dnes

Kdo někdy poskytl médiím rozhovor či spolupracoval na článku, ten patrně zná onen pocit, když daný příspěvek vyjde… člověk dočte a říká si: „to je škoda, že tam nezaznělo tohle a tohle“... „tohle by bylo mnohem zajímavější“ … „tady se to úplně rozplizlo“ a tak podobně. Mám to tak i u jiných článků, kdy se mi nezřídka stává, že se mi třeba téma zdá docela zajímavé, ale když dočtu, tak zkrátka nějaké vnitřní obohacení či požitek nenastává… často to je tím, že článek klouže po povrchu namísto aby se snažil jít aspoň trošku do hloubky, chybí v něm souvislosti a širší kontext, někdy také rozhled a detailnější znalost problematiky ze strany autora, někdy taktéž relevantní informační zázemí (namísto toho se vyskytují závěry vzešlé ze zdroje „můj osobní pocit“ nebo „jedna bába či dědek povídali“).

Pokud by kdokoliv ze čtenářů magazínu MF Dnes, kteří sem na můj web zavítali právě na základě článku o titulech, měl třeba podobný pocit nenaplnění a rád by se k tématu dozvěděl něco více a hlavně i trochu více do hloubky, navíc od někoho kdo má informace a především zkušenosti z první ruky, tak je tu určitě správně :-)

Podle mě tedy existují jistě atraktivnější témata než záliba Čechů v různých titulech, ale úplně tak nezajímavé to dle mého názoru není. Faktem je, že jsou národy, které si na to potrpí více a naopak jinde se to fakt moc neřeší. Poměrně interesantní by bylo zamyslet se na tím, kde se to tedy v nás Češích vzalo… skutečně je to pozůstatek Rakouska-Uherska, jak se někdy říká?.. není to náhodou tím, jak žijeme v době výrazně orientované na prestiž, status a výkon?.. co na to třeba říká nějaký sociolog (protože tohle je především sociologické téma, problematika devalvace vzdělání je úplně o něčem jiném)?.. je to opravdu tak, že jsme na ty tituly až tak úchylní, anebo se to mění v závislosti na generacích?.. nemůže to souviset s tím, že Češi obecně mají rádi listiny, formalismus, razítka, štemply?.. a proč vlastně u nás je obecně velká důvěra v instituce, (.. anebo není, ale jak potom vysvětlit třeba to, že mimo-institucionální vzdělávání jako třeba „domácí výuka“ je u nás přijímána tak negativně a s takovou předpojatostí jako asi nikde jinde v Evropě, podobně nalezneme analogie i  v jiných oblastech, namátkou: přirozené porody, problematika adopcí a pěstounské péče, penziony pro seniory,…). Bohužel nic z toho, co by mohlo vést čtenáře k podobnému zamyšlení, jsem v onom článku nenalezl. Škoda no… nebo že bych byl příliš náročný čtenář..? Já sám jsem se snažil, poté co jsem byl osloven, abych se podílel svými názory a zkušenostmi na tomto článku, něco v tomto duchu čtenářům předat, viz například úryvky  z pracovní verze rozhovoru s redaktorkou:

"Češi mají tituly stále v oblibě, i když mnoho lidí určitě bude tvrdit, že na ně vůbec nehledí. Mladší generace to řeší asi o něco méně, ale podle mě titulování a vůbec škatulkování je u nás poměrně silně zakořeněno. Myslím, že to souvisí s tím, jak je naše společnost konzervativní a v některých ohledech i lehce zpátečnická. Také je v Češích podle mě zakódována velká, možná až přehnaná důvěra v instituce. Když dám příklad, tak na jednu stranu Češi notně a s oblibou na současné školství nadávají, ale na druhou stranu například domácí výuka, jež je téměř ve všech zemích na západ od nás přijímána v pohodě a s respektem jako legitimní alternativní přístup ke vzdělávání, u nás budí odsuzující až hysterické reakce, a to mnohdy i ze strany formálně velmi vzdělaných lidí."

Anebo například… „Řekl bych, že tím, jak žijeme v konzumní a do jisté míry povrchní době, tak i převažující vztah dnešních studentů ke vzdělání je takový konzumní. Mnoho jich studuje proto, že je to „in“, patří to k životnímu stylu mladého moderního člověka“… Na druhou stranu ale je třeba dodat, že nic není černobílé a určitě je potřeba vidět i jiné stránky a aspekty tohoto trendu. Ono totiž jaksi mladé generaci nic moc jiného než studovat nezbývá, neboť dnešní realitou (no dnešní.., je tomu tak již pěkných pár let) je mnohdy to, že je zaměstnavatelem na místa, kde by úplně s přehledem stačila střední škola, vyžadováno vzdělání vysokoškolské. Stejně tak je tomu ve státní správě, kdy si z tohoto důvodu musejí úředníci vzdělání doplňovat, ač třeba mají na dané pozici 15letou pracovní zkušenost.. jinak by prostě letěli (pokud tedy nemají nějaké vlivné známé, v ČR nejsou oblíbené jen tituly, ale populární je zde i různý kamarádšoft). Takže je potřeba vnímat tyto věci v určitém kontextu a nikoliv jen jednostranně a úsečně, jako že je to jenom móda a že všichni jsou pozéři, kteří si „přívěsky u jména“ vylepšují svou image. Ono je to těžké, když dříve studoval relativně velmi malý výsek společnosti, kdy bylo třeba mít i vhodný kádrový profil (i když taky to neplatí až tak absolutně, jak se dnes někdy zjednodušeně prezentuje – osobně znám několik lidí, kteří studovali, ač žádné příbuzné ´ve straně´ neměli), tak lidé nadávali. A oprávněně, myslím že to opravdu nebylo zrovna to pravé. A teď, když mladí lidé mají široké možnosti studovat (jako ateista říkám, díkybohu za to!), včetně třeba zahraničních a soukromých škol, tak nadáváme taky, divíme se, že se do popředí dostávají nové tituly a podobně. To opravdu musíme být jako národ věčni nespokojení a na všem hledat to špatné? Jasně, že ten vývoj je poměrně překotný a že s sebou nese i určité problémy, rizika a úkoly, ale to je opravdu téma nikoliv na můj blog, ani na pár desítek řádků v magazínu, nýbrž na odbornou, zevrubnou a hloubkovou diskusi.

V daném článku zaznělo i několik tvrzení, která mě osobně tedy docela překvapila a možná by nebylo od věci, abych k nim připojil i svou vlastní zkušenost. Například jsem se dozvěděl něco v tom smyslu, že čím menší město, tím více se tam s tituly machruje a že například v Praze se při běžném kontaktu téměř nepoužívá oslovení titulem. Já tedy v Praze žiju 30 let, na venkov jezdím hodně často a moje zkušenost je ale úplně opačná. V Praze se podle mě obecně machruje (nejen s tituly) mnohem více, na venkově se ale naproti tomu více závidí (zase nelze brát absolutně). A že by se v Praze moc netitulovalo, já fakt tuhle zkušenost nemám… Třeba nedávno mi volal nějaký finanční poradce a v prvních třech větách mi čtyřikrát řekl „pane inženýre“… to už jsem na to přestal mít nervy a třísknul jsem s telefonem (nesnáším slizkost, úlisnost a účelové vlezdoprdelství.. všeho tohoto je v ČR nadbytek, naopak se moc nedostává zdravého respektu a úcty). Zaujalo mě také, že prý zejména ženy si titul dávají do mailové adresy. Já denně vyřizuji zpravidla desítky mailů a tohoto jsem si všimnul párkrát a nedal bych za to ruku do ohně, ale myslím, že vždycky to bylo naopak u mužů. Co se týče lahviček s močí, tak to posoudit nedokážu, na střední Moravě jsem nikdy žádnou moč nikomu nedával :-) .. vlastně ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy nesl lahvičku s močí… ne, vážně, dělat z tohoto jakékoliv závěry, to by mě snad ani nenapadlo.

Také jsem jako čtenář získal dojem, že absolvent učňovského oboru sežene práci snadněji než absolvent bakalářského či magisterského oboru vysoké školy. Opravdu není ostudou být třeba tím hlídačem kraviček z Nohavicovy písně či se vyučit jakýmkoliv jiným řemeslem, nicméně v praxi tomu tak zkrátka není, že by vyučení znamenalo nějakou výhodnější pozici na trhu práce. Sám mám několik šikovných kamarádů, kteří se vyučili automechanikem, truhlářem a jinými řemeslnými obory a ti by jistě paní autorce řekli, jaké že je to terno. Sám jsem ve svých článcích opakovaně psal, že pokud je dítě sikovné manuálně a není zrovna studijním typem, že může být lepším řešením vyučení než trápení se na gymnáziu či střední odborné škole. V každém případě, statistiky (stačí kouknout na ČSÚ nebo Národní ústav pro vzdělávání) hovoří jasnou řečí a potvrzují výše uvedené. U absolventů učilišť je stále podstatně vyšší nezaměstnanost než u absolventů VŠ, ať již veřejných či soukromých.

To jenom tak na doplnění, pokud by někoho blíže zajímal můj pohled na dané téma. Skromně si myslím, že k tomu mám přeci jen co říci a jestli by se někdo rád dozvěděl ještě něco více, zde na webu v sekci „o mně“ je řada článků, kde se vzdělávání věnuji. To skutečné vzdělání totiž opravdu není o titulech, ale má mnohem hlubší a širší význam.

Závěrem ještě jedno upřesnění: v České knize rekordů nejsem zapsán jako člověk, který získal nejvíce titulů v nejkratším čase (v článku to takto zaznělo). Můj rekord vůbec ani není o titulech. Jsem rekordmanem v počtu vystudovaných škol v nejkratším čase a daný rekord určitě nevznikl s cílem, že bych si honil svoje ego (fakt to nemám zapotřebí a kdo mě osobně zná, tak to určitě ví), nýbrž vznikl z toho důvodu, protože si myslím, že agentura, jež rekordy v ČR zastřešuje, dělá zajímavé akce a sdružuje mnohé inspirativní lidi a bylo pro mě ctí se k této společnosti připojit.. tím spíše, pokud daný rekord s sebou nese určité poselství a konkrétně cílem registrace mého počinu bylo ukázat, že i vzdělávání může být koníčkem a že člověk nemusí být šprtem od pohledu, aby se mohl realizovat ve vzdělávání se. Celá řada reakcí, kterých se mi dostalo za tu dobu, co daný rekord existuje, mě utvrdila v tom, že to snad je záslužné a inspirativní…